close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leden 2016

Angel Eyes

25. ledna 2016 v 12:50 | Rin |  Creepypasty
Konečně! Konečně jsem se dokopala k tomu přeložit nějakou creepypastu TwT ...Teda nepříjde mi to moc creepy, ale je to boží :'3 XD No nic, přeji hezké počteníčko :'D


Angel eyes


"Anno! Vzbuď se! Můj anděl je tu!"

"Co...?" Otevřela jsem jedno oko a mžourala jsem na svého bratra. Otevřela bych oči víc, jenže jsem nemohla. Svítil mi totiž do obličeje tou pitomou baterkou.

Tu noc jsem svého bratra odehnala, a ani jsem se neobtěžovala se podívat na co poukazoval. Byl to ten největší omil v mém životě.

Má matka vždy byla... "hrubá", pokud se to tak dá říct. Ječela na nás, ponižovala nás... nikdy nebyl nedostatek sprostých slov. Samozřejmě nás i mlátila ale to bylo zřítka kdy, a popravdě nám tím ani nějak zvlášť neublížila. Mámino "týrání" bylo spíše mentální.

Nejhorší bylo, když Brian pustil své štěně ven. Dostal štěně ke svým 7. narozeninám, neměly jsme ani šanci ho pojmenovat.
Říkal že si "myslel že bude dobrý nápad pustit to štěně na chvíli ven aby objevovalo svět". Štěně srazilo auto, téměř okamžitě.
Máma odtáhla Briana na obrubník a začala na něj řvát. Donutila ho se koukat na to mrtvé štěně. Potom Briana shodila na zem, a nechala ho tam plakat. Zuřivě odešla nahoru do své ložnice. Za chvíli sešla dolů po schodech ve svém pracovním oblečení, a řekla mi abych hlídala Briana, a informovala mě o tom že bude mít dvojitou směnu, a tak se vrátí domů až pozdě v noci. Potom odjela, aniž by Brianovi řekla jediné slovo.

Přišla jsem k němu a zeptala se ho jestli nechce jít dovnitř, a nabídla jsem mu že mu dám zmrzlinu co máme v mrazáku.
Další minutu jenom zíral na mrtvého psa a tiše plakal. Po chvíli bez jediného slova odešel dovnitř.

Celý večer ke mě nepromluvil. Jenom seděl na gauči, a bezvýrazně zíral na kreslené pohádky které jsem mu pustila, a po čase už mě přestalo bavit ho sledovat. Tak jsem šla do svého pokoje a povídala jsem si po telefonu se svou kamarádkou Lisou, dobrou hodinu. Ale když jsem se potom vrátila dolů, Brian už nebyl na gauči. Po minutě panikaření a prohledávání všech přízemních místností jsem slyšela jeho hlas.

Pečlivě jsem poslouchala a uvědomila jsem si že vychází z venčí našeho domu. Seděl na obrubníku vedle psa a díval se nahoru, jako kdyby mluvil s někým o hodně vyšším než je on. S úlevou, ale stále naštvaná jsem k němu přišla.

"Briane! Co si myslíš že děláš???"

"Promiň... viděl jsem... byla tu paní, hned vedle štěněte. Říkala že je anděl, a že mu pomáhá."

"Nemůžeš vidět anděly. Oni neex-... jsou neviditelní. Pozorují nás, ale mají barvu jako vzduch."

"Nene. Andělé jsou bílý."

"Jo ale jsou nevi-... ugh. To je jedno. Prostě pojď dovnitř, je čas jít spát."

Oblékla jsem ho do pižama, ani jsem se neobtěžovala mu říct aby si šel vyčistit zuby nebo aby se šel vykoupat. Bylo mi jenom 13, nenutila jsem ho aby něco udělal. Brian a já jsme měly společný pokoj, což jsem nenáviděla. Tak jsem šla spát do pokoje mámy, než se vrátí domů. Vrátila se domů okolo tří hodin ráno, a vykopla mě se své postele. Ospale jsem se plížila chodbou, ale v tom jsem zase slyšela Brianův hlas.

"Je to tam hezké?"

Zastavila jsem se a poslouchala. Myslela jsem si že možná používá mobil, což nemá tak pozdě v noci dovolené. Taky bylo rozsvícené světlo, viděla jsem ho pod dveřmi.

"Zní to vážně pěkně. Ale štěně je mrtvé. Je ošklivě zraněno. Jak může být šťastné? Nebude navždy smutné?"

Odmlčel se

"Oh. Chápu. Asi... můžeš mi ještě vyprávět o nebi, prosím?"

Poslouchala jsem za dveřmi ještě 5 minut, ale už nic víc neřekl. Po chíli se zhaslo světlo. Tiše jsem se vplížila do pokoje, a vyděla jsem jak Brian už spí, nebo to aspoň předstírá.

Ignorovala jsem ho a lehla jsem si do postele.

Příští den měl brian spoustu historek. Nepřestal mluvit celou dobu co jsme se připravovaly do školy.

"A jsou tam takové krásné vysoké kytky dokonce vyšší než já, a VŠUDE jsou zvířata, protože tam jdou všechny zvířata když zemřou, dokonce i mé štěně. Oh!! A mé štěně! Už není v bolestech!!! Když tam jsi, tak tě nic nebolí a nic už ti nemůže ublížit a-"

Přerušila ho máma která šla dolů po schodech

"Kryste pane k***a, zavřež už konečně klapačku? Přísahám Bohu, ještě jedno slovo o nebi a nakopu tě do p****e tak, že tam sám půješ!"

Máma si připravila kávu zatím co já a Brian jsme jen mlčky seděly. Máma přelila kávu do termosky a ukázala směrem ke garáži, címž chtěla říct ať nastoupíme do auta. Tak jsme šly.

Jak jsme jeli do školy tak všichni byly ticho, dokud Brian jemě neřekl:

"...říkala že bys neměla brát Boží jméno nadarmo..."

"Co jsi mi to k***a řekl?!"
Brian začal zuřit

"NEBER BOŽÍ JMÉNO NADARMO!!!"

Máma také začala zuřit,a přes rameno hodila termosku přímo na Briana. Trefila se mu těsně pod oko, a káva se mu vylila na klín. Káva nebyla dost horká na to aby ho popálila, ale i přesto zařval.

"Zavři sakra hubu!!! Vždyť se ti nic nestalo, do p****e!"

Brian jen našpulil dolní ret a tiše fňukal. Dorazily jsme do školy a vyskočily jsme z auta.

"Počkej,"

Řekla máma, a vyndala mu z kufru jeho fotbalový trikot. Jak mu převlékala jeho polité triko, řekla jemě:
"Promiň Briane, ale neměl jsi se mnou takhle mluvit..."

Brian kývnul se slzami v očích a červeným flekem pod okem který mu udělala termoska a běžel směrem ke své třídě.

"Pa, miluju tě."

Řekla jsem. Máma kývla se slzami v očích a odjela.

Vím že mámě bylo vždy líto když takhle vybuchla. Někdy byla až moc rozzuřená. Ale kdyby se uměla trochu kontrolovat... Brian by tu stále byl. Ale i tak, kdybych já udělala pár věcí jinak, Brian by tu také stále byl.

Když nás odpoledne vyzvedla ze školy, byla milá jak jen mohla být. Koupila Brianovi jeho oblíbený kuřecí sandwitch z fast foodu na druhém konci města, a dokonce nám koupila i naše oblíbené cupcakes i když pekárna kde je prodávají není cestou domů. Brian byl šťastný jak jen mohl být, ale byl ticho, asi protože jedl. A večer jsme se koukali na jeho oblíbenou pohádku, o tom malém straceném kalunovi očkatém.

Máma usnula na gauči, a Brian mi pošeptal ať jdu s ním do pokoje. Tak jsme šli do pokoje a sedli jsme si na mojí postel.

"Anno, můj anděl říká že to může udělat tak aby mě už nikdy nic nebolelo."

"Briane, nezačínej s tím zase..."

"Prosím, Anno! Poslouchej mě! Už nechci být smutný. Nechci aby byla máma naštvaná. Anděl říká že to umí udělat tak aby máma už nikdy nebyla naštvaná, a už by mi nikdy neublížila. Prý by to mohla udělat i pro tebe. Jsi prý dost neviná na to, aby jsi šla taky."

"A kam by jsme šly?"

Podíval se na strop "Na překrásné místo... Ale není to tak že by jsme mámu už nikdy neviděly. Anděl mi to slíbil."

"Zní to jako kdyby jsi mluvil o nebi. Ale my nemůžeme jenom tak utéct do nebe, Briane. Nejdřív musíš zemřít."

"Anno..." řekl povíšeně "SAMOZŘEJMĚ že neumřeme. Můj anděl mi to takhle řekl."

"Jo? A jak můžeš věřit všemu co řekne? Prostě to víš? Cítíš to ve své duši? Vidíš to v jeho očích?" Sarkasticky jsem dodala.

"Ne. Nemá oči." Řekl vážně.

Ušklíbla jsem se. "A dost Briane. Andělé mají oči. Teď jdi spát."

"Tihle andělé oči nemají. Nejsou takový jako si je představujeme. Používají své srdce aby viděly, stejně jako by jsme to měly dělat my..."

To mě umlčelo... Rozzářeně se na mě podíval a řekl:

"Probudím tě až se tu anděl objeví."

Tu noc mě Brian vzbudil, a já jsem ho poslala pryč. Myslela jsem si že to bude jenom hrát, abych mu uvěřila. Ale o hodinu později jsem slišela mámu ječet, a prásknutí dveřmi.
Našla jsem mámu u obrubníku jak nekontrolovatelně brečela. Na chodníku bylo auto, stojící na místě kde ještě před chvílí byla naše schránka, a... Brian, ležící na úplně stejném místě jako dřív ležel pes.

Já... Nehodlám to moc popisovat. Jistě už jste někdy viděly nějaké drobné zvíře přejeté na silnici. Celé špinavé, někde i rozpláclé a všude je krev... Už jenom vidět přejeté zvíře je dost strašné ale tohle... tohle byl můj bratr...

Srazil ho opilý řidič. Řidič je ve vězení, a dva dny poté jsme mého bratra pohřbyly.

Kazatel na pohřbu mluvil o nebi. Mluvil o tom jak všichni malý kluci a holky tam jdou. A už nikdy netrpí, není jim ublíženo, a necítí bolest. A také říkal že nejsou doopravdy mrtví, protože pořád žijí v našich srdcích, a žijí svůj nový život v nebi.

Nevím co by se stalo kdybych tehdy vstala z postele, třeba bych Briana odradila od toho aby šel ven, nebo bych také mohla skončit pod koly toho auta. Já si jenom přeji abych na to mohla zapomenout. Přeji si to víc než cokoli jiného. Přeji si abych mohla zapomenout na to oslepující bílé světlo které mi svítilo do obličeje když mě Brian v půlce noci vzbudil. Musela to být baterka... Co jiného by to mohlo být...? ...ale vždy když zapátrám ve svých vzpomýnkách, vidím v tom světle tmavě červené rty, a tenký noc... ale ne oči...

Nepamatuju si na žádné oči.